O TOM, JAK PŘIŠLI ARMÉNI DO SVÉ NYNĚJŠÍ VLASTI

O vzpouře Hajkově Syřan Mar vypráví toto:

Tento Hajk byl muž sličný a statný, kadeřavých vlasů, silných paží a příjemného zevnějšku, který svou silou vynikal nad obry. Postavil se proti všem, kdo vztáhli ruku po vládě nad obry a bohatýry. A když pak se pokolení lidské rozšířilo po celé zemi mezi plemenem obrů, nesmírně divokých a silných, odvážil se vzdorovat i tyranství Bélovu. Tehdy totiž všichni vráželi svůj meč nelítostně do boku svých druhů, chtějíce nad nimi vládnout, náhoda však byla nakloněna Bélovi, takže se zmocnil celé země. Hajk však mu nechtěl být poddán, a proto, když zplodil v Babylóně syna Armenaka, vydal se na cestu se všemi svými syny, dcerami i vnuky, silnými muži, kterých bylo kolem tří set, a se služebníky, zrozenými v jeho domě, a s cizinci, kteří se k němu připojili, a se všemi statky, až přišel do země Araratu, která ležela v severních krajích. Když tam přišel, usídlil se u paty jedné hory, na rovině, kde se před ním usadilo několik rozptýlených lidí; a když si je Hajk podrobil, vystavěl tam své obydlí, vzdělával pole a dal je v dědictví Kadmovi, synu Armenakovu. Staré zprávy, které nás došly nepsané, to potvrzují. A Mar Abas pokračuje takto: Hajk sám pak s ostatní družinou se vydal na severozápad a usídlil se na jedné náhorní planině, a nazval jméno té planiny Harkh – Otcové, to znamená, že odtamtud pochází plémě domu Thorgomova. Postavil též ves a nazval ji podle svého jména Hajkašen. Historie zde ještě připomíná: na jižní straně této pláně, blízko jedné široké hory, se kdysi usídlilo něco málo lidí, kteří se tomuto hrdinovi podrobili dobrovolně.

A také toto ověřují nepsané pověsti.

Dále pak praví Mar Abas ve svém vyprávění:

Když tyranský Bél upevnil své kralování nade všemi, poslal do severních krajů jednoho ze svých synů s věrnými muži k Hajkovi, aby ho přiměl státi se jeho vasalem a žíti s ním v míru. „Ty jsi žil,“ praví, „uprostřed ledového chladu; nuže otepli a zmírni ledový chlad svých pyšných mravů, poddej se mi a žij v pokoji, kdekoli se ti líbí v mé zemi.” Než Hajk, posílaje nazpět Bélovo poselstvo, příkře odpověděl. Posel se pak vrátil do Babylonu.

Nato titán Bél shromáždil své síly, vytáhl proti němu s pěším vojskem a přišel na sever do země Araradu blízko domu Kadmovu. Kadmos se utekl k Hajkovi, poslav před sebou dobré běžce. „Věz,“ pravil, „ó největší z reků, že táhne proti tobě Bél s nesmrtelným hrdiny a se svými bojovníky, obry nesmírných postav. Jak jsem zvěděl, že dorazil k mému domu, hle, spěšně přicházím. Ty teď bez prodlení přemýšlej o tom, co je třeba učinit.”

Avšak Bél s množstvím svého odvážného vojska jako bystřina, která se střemhlav valí, spěchal, aby dosáhl území, kde bydlil Hajk, spoléhaje na udatnost a tělesnou sílu svých válečníků. Leč ten moudrý a rozvážný obr, kučeravý a příjemný na pohled, kvapně shromáždil své syny a vnuky, udatné muže a lučištníky, kterých bylo velmi málo, a jiné ještě, kteří mu byli poddáni. Přitáhl na břeh jednoho jezera, jehož vody byly slané a ve kterém byly drobné ryby. Svolal své houfce a promluvil k nim: „Táhnouce naproti vojsku Bélovu, snažme se dostati se na místo, kde se nachází Bél v zástupu svých udatných bojovníků. Neboť buď zemřeme a naše družina bude sloužiti Bélovi, nebo prokážeme na něm statečnost svých rukou, jeho vojsko bude rozptýleno a nám se dostane vítězství.“

A v přímé čáře, vykonavše pochod celým krajem, dorazili k vysoké horské planině; a napravo od vod horského potoka se rozložili táborem na pahorku. Když pozdvihli zrak, uviděli neuspořádané houfy Bélova vojska rozlité a valící se prudce a směle po tváři země. Sám Bél pak s velkým oddílem vojska stál na jednom pahorku jako na vyhlídce. Poznal Hajk rozvášněný oddíl, v němž Bél před svým vojskem přitáhl s některými vybranými a bojechtivými vojáky; a velký kus cesty byl mezi ním a hlavní částí jeho sboru. On sám pak měl na sobě železnou přilbu patrnou svými ozdobami, bronzové brnění, chránící hruď a záda, nárameníky a holeně; byl opásán a po levém boku měl zavěšen meč s dvojím ostřím, dobré kopí bylo v jeho pravici a v levici držel štít, a vybrané muže měl po pravé i po levé straně. Když spatřil Hajk tohoto titána dokonale ozbrojeného – a on sám měl vybrané muže po pravici i po levici, umístil Armenaka s jeho dvěma bratry napravo a Kadma a jiné dva ze svých synů nalevo, neboť to byli mužové dovední v boji lukem i mečem. Sám se postavil vpředu a ostatní bojovníky sešikoval za sebou; uspořádal je do trojúhelníku a dal jim klidně postupovati.

Obrové, setkavše se s obou stran, strhli strašnou vřavu na zemi útočíce na sebe a vrhajíce se jeden na druhého, působili, že hrůzou tuhla krev v žilách. Nemálo statných obrů na obou stranách, zasaženo ostřím meče, padlo na zemi zabito; boj však zůstával nerozhodný. Když uviděl tak nečekanou událost, ulekl se titánský král a vyšel zpět na týž pahorek, s něhož předtím sestoupil, neboť se chtěl pevně držet uprostřed svého oddílu, dokud by nepřišlo celé vojsko, aby znovu sešikoval své sbory. Když to poznal Hajk, držící v ruce luk, vrhl se kupředu, pronikl blízko krále, napjal mocně svůj dalekonosný luk, namířil šíp s trojím opeřením přímo do jeho prsou, a ten pronikl až středem zad a padl na zem; takto zahynul zpupný titán, sražen k zemi, a vypustil ducha. A jeho vojsko, spatřivši takový náramně statečný čin, dalo se na útěk, každý do své země. Avšak dosti již o těchto věcech.

Potom Hajk vystavěl domy na bojišti a nazval je Hajkh, podle vítězství v té válce. Z této příčiny tato župa i nyní se jmenuje Hajoc dzor – Arménské údolí. A pahorek, kde padl Bél se svými statečnými bojovníky, pojmenoval Gerezmankh – Hroby, a ještě dnes se tak nazývá. Tělo Bélovo balzamované, jak praví Mar Abas, poručil Hajk odvézti do Harkhu a pohřbíti na místě vyvýšeném před očima svých žen a synů. A naše země se nazývá podle jména praotce našeho Hajkh.

Co pak se týče Hajka, byl tento synem Thorgomovým, vnukem Gamera, jenž byl synem Jáfetovým. A z jeho rodu vzešel Armenak, Arnajis, Amasiaj, Gegham, Harmaj, Aram a Araj.

2. kapitola O sličném Arajovi v příštím čísle!