SERGEJ PARADŽANOV

Jedním z největších Arménů, neskutečně nadaným a unikátním svou extravagantností, je nezapomenutelný Sergej Josifovič Paradžanov. Když se mluví o arménské kinematografii, tak se jméno Paradžanov objeví mezi prvními, ne-li jako první.

Jeho smrtí přišel filmový svět o jednu ze svých magických osobností. Jeho fantazie přesahovala hranice obyčejných lidí a trvale nás fascinuje. Velké osobnosti světového filmu jako Fellini, Tarkovskij, Antonioni, Goddard ho pojmenovaly „mistrem“, „géniem“ nebo „kouzelníkem“.

Fenomenální dítě Sergej Paradžanov se narodilo 9. ledna 1924 v uměnímilovné rodině arménského obchodníka žijícího v Tbilisi, tedy v Gruzii. Umělecké sklony jeho rodičů (Josif Paradžanov a Siranuš Bejanovová) společně s životem mezi krásnými a starými věcmi u něj vedly k zájmu o výtvarné umění a folklor. Jeho dětství bylo plné krásy a lásky k umění.

V roce 1942 ukončil svoji střední školu a dostal se na vysokou školu železniční dopravy, avšak odešel ze studií za jiným oborem, a to za hudbou a tancem.Po studiu na konzervatoři v Tbilisi začal studovat režii na moskevském VGIKu. Mezi jeho profesory byli známý a slavný Igor Savčenko, s nímž spolupracoval později na jeho filmech jako asistent režie, a Alexander Dovženko.

V roce 1947 byl Paradžanov poprvé zatčen kvůli své homosexualitě, která byla v té době zakázaná, a strávil v gruzínském vězení několik měsíců. V roce 1950 se oženil s Tatarkou, avšak ta byla rok poté zavražděna svými příbuznými kvůli tomu, že si vzala cizince.

V letech 1948-1951 pracoval na filmech „Taras Ševčenko“- režie Igora Savčenka, a „Maximka“ -režie Vladimír Brown. A v roce 1952 natočil svůj první film, byl krátkometrážní, s názvem „Moldavská pohádka“.

Od roku 1951 je zaměstnán jako dokumentarista ve filmových studiích Alexandra Dovženka v Kyjevě. V následujících letech pracuje na několika dokumentech a krátkých filmech („Zolotyje ruki“, „Natalja Ushvij“, „Dumka“) s motivy lidového života. Věnuje se i hrané tvorbě („Pěrvyj pareň“, „Ukrajinskaja rapsodija“, „Cvětok na kamně“).

V roce 1956 se Paradžanov oženil podruhé, a to s mladou ukrajinskou dívkou Světlanou Šerbatjuk, která mu v roce 1958 porodila jeho jediného syna Surena. Avšak v roce 1962 se rozvedli, zůstali si ale blízcí po celý další život.

Život na Ukrajině mu přinesl veleúspěšný film „Stíny zapomenutých předků“, považovaný za jeden z nejvýznamnějších snímků v historii kinematografie. Film byl v době dokončení velmi skandalizován, protože obsahoval na poměry v SSSR až přehnaně moc náboženské a folkloristické tematiky a nezabýval se vůbec povinným „socialistickým realismem“ sovětských filmů. Tento strhující film byl i důvodem k přerušení natáčení režisérova dalšího filmu „Kyjevské fresky“ místními úřady. Film se nikdy nedokončil a byl zakázán. 

V roce 1966 přijíždí do Arménie a začíná pracovat v arménských filmových studiích. V roce 1967 dokončuje svoje dokumentární dílo „Hakop Hovnatanjan“ a stejného roku začíná pracovat na projektu „Sajat Nova“. Pro silně arménský národnostní význam tohoto snímku měl potíže s jeho uvedením, a tak ho musel přejmenovat na „Barvu granátového jablka“, film byl stejně zakázán a na mnoho let odsouzen do nuceného zapomnění. Film, který je mistrovským dílem, měl nešťastný osud. Paradžanov ho nestihl úplně dokončit a na výsledný střih už neměl vliv. Sovětská cenzura se ujala likvidace negativu, film však byl zachráněn alespoň v upravené distribuční verzi, kterou nově sestříhal a upravil režisér Sergej Jutkevič. Jako alternativní název filmu se uvádí také jméno hlavního hrdiny Sajat Nova, přičemž není vcelku jasné, jak chtěl původně Paradžanov svůj film pojmenovat. Podle některých zdrojů byl původní sestřih zničen (zachoval se Paradžanovův výrok: „Mé největší dílo žel neexistuje."). Objevují se také rozdílné informace o původní délce, když různé zdroje uvádějí asi 20 minut materiálu odstraněného při Jutkevičově sestřihu, jiné zdroje (Filmový přehled č. 5/83) hovoří o úplné tříhodinové verzi. V roce 1990 pak měla vzniknout další střihová verze, využívající Jutkevičův sestřih, který byl obohacen o nepoužité záběry. (Podrobnosti k podobě sestřihů lze také nalézt ve studii Vladimíra Suchánka "Barva granátového jablka".)

Jeho scénáře „Ara Krásný “, „Intermezzo“, „Démon“, které napsal společně s Viktorem Šklovským, byly všechny odmítnuty úřady jako nevhodné pro natáčení. Dokonce při natáčení filmu „Zázrak v Odense“ byl 17.listopadu 1973 Paradžanov zatčen a uvězněn v kyjevské věznici . V následujících letech byl znovu uvězněn, celkem byl odsouzen na osm let odnětí svobody a pobyl celkem ve třinácti lágrech, kde se věnoval výtvarnému umění (kresby, koláže). Byl propuštěn až po silné mezinárodní kampani významných režisérů, literátů a intelektuálů v čele s Louisem Aragonem, a to 31.prosince 1977. Po propuštění se vrátil do rodného Tbilisi, kde ho navštívila řada přátel a fanoušků.

S věznicí se setkal ještě jednou, a to v roce 1982, kdy byl zatčen a odsouzen za úplatkářství, a tak strávil v gruzínské věznici ještě jeden rok.

Jeho prvním filmem po návratu z vězení se stala „Legenda o Suramské pevnosti“, na které spolupracoval s gruzínským hercem Dodo Abašidzem. V roce 1986 dokončuje dokument o vynikajícím gruzínském naivním malíři „Arabesky na téma Pirosmaniho.“ Stejného roku dne 28.prosince v Paříži umírá slavný Andrej Tarkovskij a Paradžanov věnoval svoje ázerbájdžánské dílo „Ašik-Kerib“ (podle námětu Lermontova) tomuto velikému a nezapomenutelnému režisérovi. Za tento film získal prestižní evropskou cenu „Felixův řád“. V tomto období se u Paradžanova začínají objevovat zdravotní problémy a často pobývá v nemocnicích.

V roce 1989 začíná pracovat nad scénářem k filmu „Vyznání“, k filmu, který podle jeho vlastních slov může být vytvořen pouze režisérem narozeným v 1924 v Tbilisi. Bohužel scénář k filmu nedokončil, umírá, a to dne 20.července 1990 v Jerevanu. Scénář byl dopracován a film natočen v roce 1990 jeho přítelem, režisérem Michailem Vardanovem, pod názvem „The Confession“.  Ve stejném roce je uveden i dokument Lebedinoje ozero - Zona (rež. J. Iljenko), zpracovávající Paradžanovovy zážitky z ukrajinského vězení. 

V roce 1992 Michajl Vardanov dokončuje životopisný dokument „Parajanov: Poslední jaro“.

Velký maestro, neopakovatelný a nezapomenutelný génius Sergej Josifovič Paradžanov je pohřben v Jerevanu v Národním panteonu vedle Arama Chačaturjana, Komitase a Williama Saroyana.

V roce 1991 bylo v Jerevanu otevřeno Muzeum Paradžanova, jež má kolekce uměleckých děl a věci z jeho legendárního bytu v Tbilisi, ve kterém pobývali Marcello Mastroianni, Vladimír Vysockij, John Updike, Andrej Tarkovskij a mnozí jiní slavní lidé.

V roce 1992 Ruská filmová akademie ocenila nejvyšší státní cenou film „Paradjanov: Poslední jaro,“ který byl započat v šedesátých letech, vzápětí byl zakázán a pak dokončen v devadesátých letech.

U příležitosti 77 let od narození slavného Arména byla dne 9. ledna 2001 zprovozněna internetová doména www.parajanov.com jako oficiální světová internetová centrála věnující se životu a dílu Sergeje Paradžanova.

FILMOGRAFIE

Moldovskaja skazka, 1951

Andriješ, 1954

Zolotyje ruki, 1957

Natalija Užvij, 1957

Dumka, 1957

Pervyj pareň, 1959

Ukrajinskaja rapsodija, 1961

Cvetok na kamně, 1962

Stíny zapomenutých předků, 1964

Kijevskije fresky, 1966

Akop Ovnatanjan, 1967

Barva granátového jablka, 1969

Legenda o Suramské pevnosti, 1984

Arabesky na téma Pirosmaniho, 1985

Ašik-Kerib, 1988

Vyznání, 1990

Lebedinoje ozero – Zona, 1990