Krátký přehled historických událostí od 5. st. n.l. do vpádu Seldžuků.

Organizování stabilní státní církve s učením pronikajícím do širokých vrstev se nachararům (šlechtě) jevilo jako ohrožení její moci. Nachararové vypudili Katolikose Sahaka do byzantského exilu a prosadili v letech 420-423 svobodnou volbu katoliků. Na jejich přání sesadil šáh-in-šáh roku 428 dynastii Aršákců a dosazoval do Arménie od roku 430 marzpany (představený z Persie), kteří často pocházeli z vysoké arménské šlechty. Teprve když velkokrál Jezdidžerd II. požadoval, aby se Arméni vzdali křesťanství, rozhodl se artašatský synod roku 449 vystoupit proti Íránu a vyzval věřící k boji.

Ačkoli část arménského vojska bojovalo spolu s Peršany na východě proti Hunům, vyrazil Vardan Mamikonjan s šlechtickým vojskem k hoře Ararat proti Peršanům.

Dne 26. května 451 se odehrála bitva u Avarajru, kde padlo 1046 Arménů a jejich vůdcové jsou od té doby považování za národní světce arménského boje za svobodu. V boji pak s gruzínskou pomocí pokračovali partyzáni.

V tříletém povstání (482-485), jež vedl synovec avarajrského mučedníka Vahan Mamikonjan si vybojovali autonomii a náboženskou svobodu. Vahan dostal hodnost marzpana a ta se pak udržela v arménských rukou až do roku 555, kdy znovu připadla Íráncům. V první polovině 5. st. n.l. arménská církev akceptovala rozhodnutí nikejského, konstantinopolského a efezského koncilu, ale ve výše uvedených bojích proti Peršanům však zůstali Arméni osamoceni. Za svou náboženskou svobodu vydobytou v létech 484 až 485 tedy nevděčili Řekům. Kompromisní chalkedonský koncil, který se mezitím konal, byl v Arménii odmítnut, patrně pod vlivem nepřátelských akcí Byzance. Katolikos Babken (487 - 492) přirovnal na vagharšapatském synodu stoupence Chalkedonu k Židům. Druhý dvinský synod (r. 554) se definitivně vyjádřil proti Chalkedonu.

Arménská církev šla svou vlastní cestou, považující Ježíše za Bohočlověka. Uvádět ale, že arménská církev je monofyzitská není správné - viz. Základy dogmat.

I druhý dvinský synod potvrdil tento postoj. Zdůraznil mimořádný význam Matky Boží a začal od 11. července r. 582 počítat novou éru přestupných roků. Od roku 584 začal platit alexandrijský velikonoční cyklus.

Byzantinci se však znovu a znovu pokoušeli dosáhnout církevní unie. Heraklios se díky své vojenské moci dohodl roku 632 s Katolikosem Ezrou na společné mši a jednotném datování Vánoc. Když však řecké vojsko odtáhlo, bylo po jednotě. Už roku 645 proklamoval nový dvinský synod opět samostatnost arménské církve.

V letech 640 a 652 pronikla do země arabská vojska. Když se v zemi začali usazovat Arabové, Arméni roku 851 povstali, ale byli poražení. Roku 861 Chalífa propustil zajaté vůdce povstání a jmenoval Ašota Bagratuniho „Vládcem vládců Arménie, Gruzie a kavkazských zemí“ a propůjčil mu právo vymáhat daně. Roku 885 se Ašot dal zvolit králem. Chalífa mu poslal královskou korunu. Novému arménskému králi poslal korunu i byzantský Basilios I., sám arménského původu.

V 10. st. se církev plně ztotožnila se šlechtou, proti níž narůstal odpor v podobě sektářských hnutí. Povstání měla charakter náboženských válek.

Historicky zajímavá jsou usnesení dvinského synodu z roku 719 proti paulikianům. Byl to íránistický směr, od něhož se v 9. st. odštěpili thondrakiové. Paulikiáni byli dualisté a přiznávali „nebeskému otci“ moc nad nadzemským světem, kdežto moc nad pozemským světem náležela „stvořiteli“, jehož líčili jako Satana. „Nebeského otce“ ztotožňovali se Svatou Trojicí. Křest a svaté přijímání zavrhovali. Za jediný prostředek společenství s Kristem uznávali slovo. Rituální kříž označovali za „proklatý nástroj“ poražené hierarchie. Kristus byl pro ně křížem, shromážděná obec pravou církví. Budově stejně jako knize odpírali posvátnost, hodné uctívání bylo jen slovo v knize obsažené.

Stavěli se proti mariánskému kultu i uctíváni svatých. Byli představiteli rolnických a plebejských vrstev, které se chápaly zbraní v odboji proti šlechtě. Proto byli jak na byzantském, tak na perském území krutě pronásledováni. Byzantinci (v letech 752, 969, 988) vysídlili paulikiány a thondrakie do Bulharska, kde museli sloužit jako pohraniční oddíly. Z nich vzešli bogomilové a jejich následovníci - jihofrancouzští kathaři a „judaizující“ sekty v Rusku.

Arabové paulikiány alespoň trpěli, a to pro jejích nepřátelství vůči křesťanské šlechtě. Jejich zbytky se na území ovládaném Araby udržely až do 19 st., a pak se připojily
k evangelické misi.

Doktrína paulikiánů připomíná Markionovo učení a je, jak zdůrazňuje už Řehoř Magistros, zjevně íránského původu: „Onen proklatec (totiž zakladatel sekty thondrakiů) se vynořil v dobách páně Janových a Smbata Bagratuního a pochytil své zlé, scestné učení od jakéhosi perského lékaře a hvězdopravce zvaného Medjusik.“ Jméno Medjusik je odvozeno od madjus, tj. mág. Jim přinejmenším příbuzná byla sekta „dětí slunce“, v níž patrně přežíval mithraismus.

Arménští vyhnanci, emigranti, kupci a mniši zanesli už před 6 st. n.l. arménskou kulturu až ke Gótům, u nichž se ve Španělsku roku 712 objevuje jméno Artavazdes. Arménské kláštery vznikaly v Palestině a Egyptě, například na Sinaji a v Thébách, ještě před rokem 600. I ve vlastní Arménii byly kláštery regionálními nositeli kultury a jejích akční rádius rozhodně nebyl zanedbatelný.

Byzantskou expanzi v 10. a 11. století provázely nové pokusy o náboženské sjednocení, znovu však ztroskotaly. „V neposlední řadě“ – jak píše arménský historik Matheos - „na pýše Řeků samých. Představovali si, že oni jediní jsou křesťané, a tak z jejich zlovůle byli všichni věřící vydání meči a zajetí.“ Řekové vypověděli roku 1045 patriarchu z Ani do Konstantinopolu.

Seldžukové - turecký kmen táhnoucí ze Střední Asie - pronikali svými rychlými oddíly po roce 1048 stále dál a dál na východ. Roku 1071 zpečetila bitva u Manzikertu dějiny byzantské nadvlády v Arménii. Řecké vojsko podlehlo Seldžukům a ti pronikli hluboko do nitra Malé Asie. Období rozkvětu Velké Arménie skončilo. Sever připadl Gruzíncům a pod vládou arménských knížat prožíval ještě odlesk svého rozkvětu až do vpádu Mongolů. Jih ovládli Seldžukové a značná část národa se rozptýlila na všechny strany až do Polska a Rumunska. Období 9. a 10. století lze označit přímo za řecko-arménskou periodu byzantských dějin. Arménského původu byli císařové a patriarchové (např. Basilios I. a Johanes Grammaticus) a mnoho generálů.

Takže prakticky veškeré války, které byly vedené na území Arménské vysočiny měly v sobě nábožensky charakter. Ale síly, které šířily na počátku zoroastrismus, pak katolicismus a později islám nevytvořili reálnou konkurenci Arménské Apoštolské Církvi. Během posledních šesti století (samozřejmě nepočítáme li období sovětského režimu) arménská církev vykonávala svým způsobem funkci nadnárodní instituce. Podle některých arménských historiků, jen díky této funkci církve si mohl tento národ, zbavený od XIV. st. jakýchkoli forem vlastní státnosti, národ, který přežil na začátku XX. st. genocidu a byl rozprášeny po celém světě, uchovat svoji národní autentičnost, jazyk a kulturu.