KRÁTKÁ HISTORIE ARMÉNSKÉ KINEMATOGRAFIE

Počátky kinematografie v Arménii se datují rokem 1923 - založením Goskina (státního kina) Arménie, a to vládními dekrety. Organizátorem arménské kinematografie byl mladý a  talentovaný Daniel Dznuni a hvězda ruské porevoluční kinematografie Hamo Bek-Nazarov (Bek-Nazarjan). První film, který se natočil v Arménii, byl pojmenován Namus (Čest) a natočil ho právě Bek-Nazarov  v roce  1926, vyznačoval se expresívní tvůrčím pojetím.

Žánrově to bylo melodrama: je to příběh zamilovaných, kteří se stávají obětí představ o „cti“ („namusu“). Ve filmu se výrazně používají metafory a detailně se znázorňují zvyky a tradice, mravy a životní styl arménského lidu. Film byl velmi úspěšný i  za hranicemi Arménské republiky. Další  filmy Bek-Nazarova svědčily  jeho velkém režisérském  mistrovství a originalitě. Filmy Zare (Zare, 1927, o životě Kurdů) a Chas-Puš (Chas-Puš, 1928, o povstání íránské chudiny proti utlačovatelům) demonstrovaly  otevřenost arménských filmařů vůči vlastní národní problematice, jejich soucit s jinými národy, jimž osud přinesl podobné tragické otřesy, nelíčený, lidskostí motivovaný zájem. Tyto snímky byly vnímány jako programové – později se dokonce jejich styl označoval jako „Východ bez příkras“. Oproti „orientálním filmům“, v nichž se Asie prezentovala jako krajina exotických krás a hrůz, vštěpovaly arménské filmy divákům cit pro skutečnou pravdu: Východ byl zobrazen v reálném souhrnu protikladů a charakterů, jako oblast, která pomalu, ale neodvratně dozrává k překonání zkostnatělých mravů, ke zlomu pout otroctví.

Arménští filmaři se rovněž v širokém záběru věnovali komedii: velkým dílem je ukázka z všedního života rolníků Šorn u Šoršore (Šor a Šoršor, 1927, r. H. Bek-Nazarov), politická satira Meksikakan diplomatner (Mexičtí diplomaté, 1931, r. Levon Kalantar a Amasi Martirosjan), komedie o národním hrdinovi Kikos (Kikos, 1931, r. Patvakan Barchudarjan).

Jedním z nejcitlivějších a nejdojemnějších filmů byl film Gikhor (Gikor, 1934, r. Amasi Mardirjosjan), který vyprávěl psychologický příběh o vesnickém chlapci, zahubeném nelidským kupeckým světem, kam byl dán na „výchovu“. Toto dílo (bezprecedentní v arménské kinematografii) přilákalo pozornost filmařů celkem dvakrát – v 80. letech byl Gikhor natočen ve zvukové a barevné verzi.

V roce 1924 byla v Jerevanu založena vlastní filmová laboratoř a na dvacet let měla Arménie svoje filmové studio s obrovským natáčecím pavilonem, později vybaveným osvětlovací a nahrávací aparaturou.

Velký kinematografický zlom přišel s natočením prvního zvukového filmu Pepo režisérem Hamo Bek-Nazarovem v roce 1935. Děj filmu vyprávěl o bohatém kupci, který oloupil rodinu drobného rolníka. Na plátně se rozprostřela rušná ulice, zaplněná prostým pracujícím lidem. Ulice přestala být pozadím, stala se aktivní „jednající osobou“, jak jí to ostatně ve 20. století náleželo. Právě tento motiv byl v prvním arménském zvukovém filmu prorocky odhalen prostřednictvím námětu z minulosti. Vynikající arménští herci  zde zahráli své nejlepší filmové role.

Film Pepo získal mezinárodního uznání a mezi řadou jiných filmů často reprezentuje arménskou kulturu v zahraničí.

20. - 30. léta 20. století můžeme nazvat jako období ustanovení a formování národní školy arménské kinematografie. Avšak i arménská kinematografie měla svoje propady a neúspěchy. Velmi neúspěšným a kritickým obdobím se stal konec 30. let, ale i 40. léta, kdy se prudce snížila produkce filmů kvůli ideologickému diktátu, vnucenému totalitním režimem. Filmová tvorba se uměle potlačovala a zatlačovala se do pevně stanovených schémat a stereotypů historicko-revolučních filmů. Ale i v této době vzniklo několik velkých filmů: Zangezur (Zangezur, 1938, r. Hamo Bek-Nazarov) o politickém boji v době občanské války, historicko-vlastenecká epopej Davith Bek (David Bek, 1944, r. Hamo Bek-Nazarov) a dokumentární dílo Jerkir hajreni (Rodná země, 1945, r. Gurgen Balasanjan, Levon Isahakjan, G. Zargarjan).

Od poloviny 50. let se postupně rozšiřoval počet hraných a dokumentárních filmů. Širokou popularitu a slávu sklidily filmy o legendárním revolucionáři Kamo Andzamb čanačum em (Osobně znám, r. Erazim Karamjan, Stepan Gevorkov), a  Artakarg Handznararutjun (Mimořádný úkol, r. Erazim Karamjan, Stěpan Gevorkov). Film Hjusisajin tziatzan (Severní duha, r. Artašes Haj-Arthjan) znázornil boj za osvobození národa.

Zkušenost tradičních umění  se rozvíjela v adaptaci Patvi hamar (Pro čest, 1956, r. Artašes Haj-Arthjan), v hudební komedii Karine (Karine, 1969, r. Armen Manarjan). Kinematografie se pokoušela zachytit umění vynikajících herců a jiných umělců. Úspěchu se těšila melodramata: Aradžin siro jerg? (Píseň první lásky, 1958, r. Jurij Jerznkjan a Laert Vagharšjan), Sirt e jergum (Srdce zpívá, 1956, r. Grigor Melikh-Avagjan)… Celkově lze 50. léta v arménské kinematografii charakterizovat jako období obnovy profesionální formy a začátku uměleckých hledání.

Profesionalita arménských filmařů se potvrdila na počátku 60. let. Krátkometrážní filmy Tžvžik (Tžvžik, 1961, r. Armen Manarjan), Poprannyj obet (Knězův slib, 1964, r. Genrich Markarjan) ukázaly nový, dříve nezpracovávaný materiál západoarménské reality. Neopakovatelný a specifický humor tohoto druhu arménské kultury vnesly do arménské kinematografie nový nádech. Tato doba přivedla i do filmu tendenci zobrazovat usilování člověka o osvobození své  vlastní osobnosti.

Velkolepé krátkometrážní filmy byly Tern u tzaran (Pán a sluha, 1963, r. Dmitri Khesajanc) a Avdoji mekhenan (Avdův automobil, 1966, r. Mikael Arakeljan). Avšak druhý zmíněný film vyvolal nesouhlas vládních činitelů a film byl přestříhán a později stranickým vedením Arménie zakázán.

V tomto období se jako určující ukázal tvůrčí vzlet režisérů Frunze Dovlatjana a Henrika Maljana. Haló, to jsem já a Trojúhelník, jsou to dva filmy, které v letech 1965 - 1966 natočili podle původních scénářů na téma ze současnosti a zahájily v arménské kinematografii novou etapu vývoje. Výrazně se zde zachycuje hloubka osobnosti současného člověka, zájem o jeho vnitřní svět a o problémy jeho existence ve světě.

Haló, to jsem já (r. Frunze Dovlatjan) je vyprávění o arménském vědci-fyzikovi, o zkouškách zatěžujících jeho generaci, o jeho pocitu zodpovědnosti, o tom, jak ho neopouští paměť - „tíha minulosti“ a ... láska.
Trojúhelník (r. Henrik Maljan) zachytil vnitřní svět obyčejných lidí, kteří pracovali v kovárně, jejich životy byly spojené vzájemnou soutěživostí, což jim na druhou stranu dovoluje pobývat ve „velkém světě“ a proti němu se i bouřit.

Ve filmu Bratři Sarojanové (1969, r. Choren Abramjan, Arkadi Hajrapetjan) byla poprvé uvedena občanská válka v Arménii na počátku 20. let 20. století. Nesnadná a bezvýchodná  situace zobrazující  boj znepřátelených politických sil  se zde prezentovala s nefalšovanou tragikou.

V tomto období se natočily následující úspěšné snímky: dokumentární film Joth jerg Hayastani masin (Sedm písní o Arménii, 1967, r. Grigor Melikh-Avagjan), dokumentární esej Martiros Sarjan (Martiros Sarjan, 1965, r. Laert Vagharšjan), sociální drama Menkh enkh, mer sarere (My a naše hory, 1969, r. Henrik Maljan),  které se vyznačují pokusem objasnit absurdní situaci z pozice vyššího principu mravnosti a občanskosti.

Rovněž pokračovalo úspěšné filmování klasické literatury v dílech Chatabala (Chatabala, 1971, r. Juri Jerzinkjan) a Khaos (Chaos, 1974, r. Laert Vagharšjan).

Konec 60. let se byl ve znamení vstupu arménských filmařů do sféry poesie. Jedinečný film Sergeje Paradžanova Barva granátového jablka (1969), žánrově zcela nikam nezařaditelný, a odvážné pokusy Artavazda Pelešjana v oblasti filmového jazyka (snímky Skizbe / Začátek, 1967; Menkh / My, 1969; Vremena goda / Roční období, 1975; Mer dare / Naše století, 1983, později v 90. letech Kjankh / Konec, 1993 a Verdž / Konec, 1994), které vyústily ve vlastní teorii „distanční montáže“,  přivedly arménskou kinematografii na světovou úroveň.

Arménská kinematografie 60. let zobrazila tehdejší stav národního charakteru a sebevědomí. Řada zmíněných filmů získala mezinárodní uznání.

V 70. letech do arménské kinematografie vstupuje nová generace filmařů a přináší s sebou období stability. Filmová produkce vzrůstá. Od roku 1976 se filmové studio Armenfilm a Studio dokumentárních filmů přesunulo na předměstí Jerevanu do nově vybudovaného velkého studia s dvěma pavilony na 600 čtverečních metrech, s moderním zvukovým studiem, dílnou pro animaci, garážemi, velkými skladovými prostorami pro rekvizity a kostýmy a s laboratoří. Roční produkce studia Armenfilm dosahovala 6 - 7 filmů, u studií dokumentárních filmů Hajk a Jerevan byla zavedena systematická výroba několika desítek dokumentárních a televizních filmů ročně. Produkci charakterizovala žánrová a stylistická různorodost.

Mezi filmy 70. let byly dva snímky - Nahapet (Nahapet, 1977, r. Henrik Maljan) a televizní Dzori Miro (Miro z údolí, 1981, r. Žirajr Avetisjan) - které pojednávaly o arménské genocidě, první v dějinách 20. století. Film Jerkunkh (Zrození, 1978, r. Frunze Dovlatjan) ukázal  obtíže při ustanovování nového arménského státu ve 20. letech minulého století. V žánru „vnitřního monologu“ byl film Ašnan arev (Podzimní slunce, 1979, r. Bagrat Hovhannesjan), na pozorování všedního života byl založen snímek Ajstegh, ajs chačmerukum (Zde, na této křižovatce, 1975, r. Karen Gevorgjanc). K aktuální sociálně-psychologické problematice přistupovaly filmy Kjankhi lavagujn kese (Dobrá půlka života, 1979, r. Albert Mkrtčjan), Joth saric ajn koghm (Tam za sedmi horami, 1980, r. Arnold Agabadov), Menavor enkuzeni (Osamělý ořešák, 1987, r. Frunze Dovlatjan). Melodrama se vyznačovalo novými odstíny ve filmech Facka (1980, r. Henrik Maljan) a Aprecekh jerkar (Žijte dlouho, 1979, r. Frunze Dovlatjan). Mezi úspěšné komedie se zařadily snímky Zinvorn u phighe (Voják a slon, 1978, r. Dmitri Khesajanc), Tři a jeden zamilovaný (1973, r. Edmond Keosajan), Mardn olimposic (Člověk z Olympu, 1975, r. Dmitri Khesajanc) a také krátkometrážní film Šelkovica (Moruše, 1979, r. Gennadij Melkonjan). Desítky let se na televizních obrazovkách nevysílaly takové pořady, jako bylo psychologické drama Arevik (Arevik, 1978, r. Arnold Agababov, Arkadi Hajrapetjan) o současné arménské ženě, či barvitá hudební komedie Harsnacun Hjusisic (Nevěsta ze Severu, 1975, r. Nerses Hovhannisjan).

Další, neméně známé filmy sedmdesátých let jsou: Jerevanjan oreri khronikan (Kronika jerevanských dní, 1974, r. Frunze Dovlathjan), Ogostos (Srpen, 1976, r. Karen Gevorgjanc), Lyričeskij marš (Lyrický pochod, 1981, r. Levon Isahakjan a Aghasi Ajvazjan) atd.

Významné filmy Píseň minulých dní (1982, r. Albert Mkrtčjan) a Mer mankutjan tango (Tango našeho dětství, 1984, r. Albert Mkrtčjan) se odehrávají ve městě Leninakan (dnes Gjumri) a staly se jakýmsi památníkem tohoto druhého největšího města Arménie, zničeného téměř do základů zemětřesením v roce 1988.

V 80. letech vznikl výjimečný televizní seriál Matenadaran (Matenadaran, 1983, r. Hovik Hakhverdjan), později byl natočen seriál Vortegh eir, mard astzo? (Kde jsi byl, člověče boží?, 1992, r. Arnold Agabadov) o osudu arménského intelektuála v kontextu všech etap rozvoje tehdejší společnosti.

První arménský animovaný film vznikl roku 1937, stálá výroba animovaných filmů byla započata v roce 1967. Arménská animace získala světovou popularitu – má charakteristický styl výrazových a hudebních prostředků.

Už od prvního dokumentárního filmu Chorhrdajin Hajastan (Sovětská Arménie, 1924, r. I. Kraslavskij) dosahovala arménská dokumentaristika postupně svého cíle - vytvořit filmový letopis arménského národa a zobrazit nejdůležitější události. Koncem 60. let však v arménském dokumentárním filmu nastal bouřlivý rozvoj tzv. „poetických žánrů". Kronikářský materiál byl podroben jemnému autorskému opracování, často byla do něj vnášena lyrická intonace. Poetického obrazu se docílilo na základě dokumentárního faktu. Tato tendence, která upoutala mladou generaci filmařů, se setkala u kritiky s uznáním, mnohé filmy byly vyznamenány na festivalech.

Filmy z posledních dob jsou: Dzajn barbaro (Hlas v divočině, 1991, r. Vigen Čaldranjan), Patandner (Rukojmí, 1991, r. Sergej Israeljan), Arjun (Krev, 1991, r. Suren Babajan), Anitzvatznere (Prokletí, 1991, r. Dmitri Khesajanc) - znázorňující společenskou krizi.

Významné filmy byly věnovány fenoménu Sergeje Paradžanova. Uznání získaly snímky Paradžanov. Verdžin garun (Paradžanov. Poslední jaro, 1992, r. Michail Vardanov, byl na 29. LFŠ 2003) a Paradžanov. Verdžin kolaž (Paradžanov. Poslední koláž, 1993, r. Ruben Gevorgjanc).

Arménští filmaři se rovněž věnovali „karabašskému konfliktu“. Dokumentaristé natáčeli všechny etapy hrdinného odporu. Zároveň vznikly první pokusy o poeticko-publicistický a filosofický výklad osudu národa v době tragických zkoušek konce století a tisíciletí.

V 90. letech byla poprvé v historii arménské kinematografie založena soukromá filmová výroba a dodnes zde vzniká řada komerčních filmů. Na závěr se musíme také zmínit o tom, že arménské filmy se také natáčejí v zahraničí a slavná arménská jména se vyskytují ve světové kinematografii. Připomeňme jména jako Rouben Mamoulian, o kterém jsme psali v minulém čísle Nairi, americký režisér, dále byl to také Henri Verneuil, vlastním jménem Ašot Malakjan, francouzský režisér. Neméně známý Armén je současný kanadský režisér Atom Egoyan, který se ve dvou svých filmech se zabýval arménskou tematikou (filmy Kalendář a Ararat).

Použitá literatura: Prof.Suren Hasmikjan