William Saroyan  (31.08.1908 – 18.05.1981; Fresno, Kalifornie)

…"navzdory faktu, že jsem rodilý Američan a píši anglicky, považuji se za arménského spisovatele. Slova, která používám, jsou anglická, místa ohlubokou láskou přijímám čest moci patřit do rodiny arménských spisovatelů"…

V letošním roce si připomeneme 30. výročí od úmrtí světoznámého amerického prozaika Williama Saroyana - básníka, dramatika a publicisty, který se po celý svůj život hrdě hlásil ke svým arménským kořenům.

Narodil se 31. srpna 1908 v arménské části přistěhovalecké čtvrti kalifornského městečka Fresno v křesťanské rodině, která se do Ameriky přistěhovala na počátku 20. století. Otec vlastnil maličkou vinici, ale s americkým způsobem života se nikdy neztotožnil a byl zde velice nešťastný. Když byly malému Williamovi pouhé tři roky, otec zemřel na zánět pobřišnice a jeho matka byla donucena díky špatné finanční situaci dát všechny své čtyři děti do sirotčince v Alamedu. Domů se William vrátil až po pěti letech, kdy si matka našla práci a dokázala svou rodinu sama uživit. Saroyan absolvoval pouze základní školu ve Fresnu a dále již nestudoval.

Saroyan vyzkoušel řadu rozličných povolání (poslíček, telegrafista, přednosta poštovního úřadu), než se mohl začít plně věnovat literatuře a veškeré jeho dílo je protknuto autobiografickými prvky. Přispívat do anglické přílohy bostonského časopisu pro Armény Hairenik začal již od roku 1930 a psal zde pod pseudonymem Sirak Goryan - Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele. William Saroyan napsal mnoho povídek a divadelních her a již prvním vydaným souborem získal peníze a popularitu. Stejně jako jeho hrdinové se celý život potýkal s finančními problémy, neboť utrácel za alkohol, sázky a karty, ale taktéž věnoval spoustu peněz na dobročinných akcích a byl proto často zcela na mizině. To bylo také důvodem a hlavním impulsem pro jeho psaní. Když peníze docházely, psal a protože docházely rychle, psal stále častěji a více.

Jeho osobní život je stejně zajímavý jako jeho povídky. V roce 1940 odmítl převzít Pulitzerovu cenu s odůvodněním, že k těmto oceněním nemá důvěru. Oženil a rozvedl se dvakrát se stejnou ženou - krásnou Carol Marcusovou, se kterou měl dceru Lucii (svého času byla považována za nejkrásnější dívku světa) a syna Arama. Po rozvodu si jeho Carol vzala známého herce Waltera Matthau a dcera Lucie se stala herečkou.

Od roku 1958 žil Saroyan střídavě ve Fresnu a v Paříži. Také celkem čtyřikrát navštívil zemi svých předků - Arménii, a to v letech 1935, 1960, 1976 a 1978.

Zemřel 18. května 1981 na rakovinu.

Narodil se i zemřel v místě svého narození - ve Fresnu, ale na jeho vlastní přání byla část jeho srdce pohřbena v daleké Arménii, krůček od Araratu, nedaleko jezera Van a města Bitlis -  v rodišti jeho předků. Další část Saroyanova srdce spočívá v pokoji vedle význačných arménských osobností v Pantheonu slávy v Jerevanu. 

DÍLO:

Jeho dílo je velmi rozsáhlé, napsal více než 100 knih. Kritikou je nejvíce ceněn soubor povídek Odvážný mladý muž na létající hrazdě (1934). Za peníze z této knihy si Saroyan dopřál svůj první výlet do Arménie. Z dalších povídkových souborů: Jmenuji se Aram (1940), román Lidská komedie (1947), fiktivní životopis Dobrodružství Wesleye Jacksona (1947), lyrická pohádka pro dospělé Tracyho tygr (1951), soubor povídek vyprávěných chlapcem Tati, tobě přeskočilo (1957).

Z divadelní tvorby nejvýznamnější je Čas tvého života (za tu dostal onu Pulitzerovu cenu) - 1939, Mé srdce je v horách (1938), Stará sladká píseň lásky (1940), Jeskynní lidé (1958).

Autobiografická tvorba je představována knihou O neumírání (1963), Náhodná setkání (1978), Nekrology (1979). Také byla vydána monografie a eseje.

autor: Michaela Bandi

Výběr z povídek - "Jeden z našich budoucích poetů - dalo by se říci" (překlad Josef Schwarz, 1981)

Když jsem byl čtrnáctým nejnadanějším žákem z patnácti ve třetí třídě Emersonovy školy, místní školní správa si jednoho dne vzala den volna, aby si to promyslila.

            To už je hodně dávno.

            Šlo mi tehdy na devátý, nejvýš na desátý rok a byl jsem celkem dobromyslný chlapec.

            V těch časech nenadělala průměrná školní správa moc povyku kvůli dětem malého města, a když se některé děti zdály přitroublé, průměrná školní správa předpokládala, že je to přirozené, a tím to zhaslo.

            Avšak jistí presbyteriánští duchovní se občas zadívali do moře mladých tváří a pravili:

            "Vy jste budoucí vůdci Ameriky, budoucí kapitáni průmyslu, budoucí státníci a řekl bych i budoucí básníci."

            Takovéhle hovory se mi vždycky  líbily, protože jsem si s oblibou představoval, jací asi budoucí kapitáni průmyslu budou z mých kamarádů, jako byl Jimmy Volta a Frankie Sousa.

            Znal jsem ty hochy.

            Byli to skvělí hráči baseballu, ale od přírody blbci, nebo v poněkud vědečtějším názvosloví, kreténi vysokého stupně: zdraví, silní a čilí. Pochyboval jsem, že by byli schopni vyvinout se v kapitány průmyslu, a také se nevyvinuli. Kdyby se jich někdo otázal, jaké povolání si zamýšlejí vybrat, řekli by poctivě: "To nevíme. Asi žádné."

            Avšak naše školní správa nevkládala obvykle takovouhle vznešenou víru v mladé syčáky, které se snažila naučit číst a psát.

            Přesto si však jednoho dne naše školní správa vzala den volna, aby si všechno v klidu promyslila, a po sedmi hodinách neochvějného přemýšlení se rozhodla podrobit každého žáka veřejných škol důkladné tělesné prohlídce, aby - pokud je to vůbec možné - vyřešila záhadu zdraví mladých obyvatel slamů.

            Podle dokumentárně doloženého důkazu, uveřejněného a graficky znázorněného, měli mít všichni obyvatelé z mého sousedství šišaté hlavy, propadlá prsa, chybnou strukturu kostí, duté hlasy, žádnou energii, špatnou náladu a šest nebo sedm dalších organických vad.

            Podle svědectví všech učitelů na veřejných školách měli však tito darebáci ze slamů hlavy kulaté, zdravá prsa, urostlé postavy, mocné hlasy, přespříliš energie a neustálé nutkání provádět neplechu.

            Někde něco nebylo v pořádku.

            Naše školní správa se rozhodla, že se pokusí přijít na to, co to je.

            A přišla na to.

            Přišla na to, že uveřejněný a graficky upravený dokumentárně doložený důkaz není v pořádku.

            A právě tehdy jsem se s radostí i vztekem dozvěděl, že jsem básník. Pamatuji se, že jsem byl v pravé poledne v Občanské posluchárně našeho města spolu se šesti sty dalšími budoucími státníky, a pamatuji se, jak jsem slyšel své jméno zvučně zazpívané jasným, hysterickým sopránem staré slečny Ogilviové.

            Nadešel čas, abych vystoupil po sedmnácti stupních na jeviště, obnažil se po pás, vdechl, vydechl a byl na celém těle změřen.

            Nastal okamžik zmatku a nerozhodnosti, rychle následovaný nadlidským popudem zachovat se stylově, což jsem také učinil - k hrůze a úžasu celé školní správy, tří starších lékařů, půl tuctu zkoušených ošetřovatelek a šesti set budoucích kapitánů průmyslu.

            Místo abych po sedmnácti stupních na jeviště vystoupil, prostě jsem na ně vyskočil.

            Pamatuji se, jak stará slečna Ogilviová se obrátila k panu Rickenbackerovi, vrchnímu intendantovi veřejných škol, a zděšeně zašeptala:

            "To je Garoghlanian - jeden z našich budoucích básníků, řekla bych."

            Pan Rickenbacker si mě rychle prohlédl a řekl:

            "A tak. Na koho se tak zlobí?"

            "Na společnost," řekla stará slečna Ogilviová.

            "A tak," řekl pan Rickenbacker. "Já taky, ale ať se propadnu, jestli umím takhle skákat. Už o tom nemluvme."

            Odhodil jsem košili a stál obnažen po pás. Na prsou se mi ježilo značné množství chloupků.

            "Vidíte?" řekla slečna Ogilviová. "Spisovatel."

            "Vdechuj," řekl pan Rickenbacker.

            "Jak dlouho?" zeptal jsem se.

            "Jak dlouho můžeš," řekl pan Rickenbacker.

            Začal jsem vdechovat. Po čtyřech minutách jsem pořád ještě vdechoval. Zkušební komise byla přirozeně udivena. Svolali rychle poradu, zatímco jsem vdechoval dál. Po dvou minutách rozčilené debaty se komise rozhodla požádat mě, abych přestal vdechovat. Slečna Ogilviová vysvětlila, že kdyby mě nepožádali, abych přestal, byl bych ochoten vdechovat celé odpoledne.

            "To by prozatím stačilo," řekl pan Rickenbacker.

            "Už ?" řekl jsem. "Ještě jsem ani nezačal."

            "Teď vydechuj," řekl.

            "Jak dlouho?" řekl jsem.

            "Můj bože!" řekl pan Rickenbacker.

            Vydechoval jsem čtyři minuty a pak jsem byl požádán, abych si oblékl košili a šel pryč.

            "Jak to se mnou vypadá?" zeptal jsem se komise. "Jsem v dobrý kondici?"

            "Už o tom nemluvme," řekl pan Rickenbacker. "Prosím tě, zmiz."

            Následující rok se naše školní správa rozhodla nepořádat další tělesné prohlídky. Prohlídky šly docela dobře, pokud šlo o budoucí  kapitány průmyslu a budoucí státníky, ale jakmile došlo na budoucí básníky, prohlídky se zvrhly v šílený tanec a nikdo nevěděl, co má dělat nebo si myslet.