Jak došlo k pokřesťanštění ?

Historie arménské církve se datuje od začátku IV. století n l., ale křesťanství proniklo do Arménie už v II. st. n.l..

Starobylý původ arménské církve dosvědčují i jeho první zakladatelé: apoštolové Tadeáš (v jižní Arménii) a Bartoloměj (v severní Arménii), které známe i jako první světce.

Veškeré křesťanské církve jednomyslně uznávají skutečnost, že sv. Bartoloměj kázal a mučednicky zemřel v Arménii. Řecko-pravoslavná a Římsko-katolická církev uznávají také evangelizaci Arménii sv. apoštolem Tadeášem, zvaným Levijem. Obecně přijatá chronologie uvádí misi sv. Tadeáše jako osmiletou (35-43 r.) a působení sv. Bartoloměje jako šestnáctileté (44-60 r.). Takže apoštolský začátek arménské církve se uvádí jako nepopiratelný fakt v církevní historii.

Po apoštolských kázáních byla založena v Arménii biskupská katedrála, jejímž zakladatelem byl biskup Zakaria. Křesťanství zde bylo bez přestávky kázáno v průběhu dvou století.

Podle starobylých pramenů došlo třikrát k pronásledování křesťanů v letech 110, 230 a na sklonku třetího století za Tiridata III. (Trdat), který také v r. 301 roce zakázal pohanství a prohlásil křesťanství za oficiální státní náboženství.

Legenda o pokřesťanštění praví toto:

Otce Tiridata III. zabil parthský princ Anak, načež byl vyhlazen celý Anakův rod až na jednoho chlapce. Ten byl vychováván jako křesťan pod jménem Řehoř (Grigor). Když se vrátil do země, královi věrní jej poznali a uvrhli v Artašatu do stoky (Chor Virab), kde strávil 15 let, stěží udržován při životě jednou souvěrkyní.

Tiridat III. ve své zuřivé nenávisti ke křesťanům dal mezitím povraždit velkou skupinu dívek, mezi nimiž byla svatá Hripsime a abatyše Gajané.

Tyto dívky prchaly z Říma před Diokleciánovým řáděním, dostali se do Arménie a hledaly tu ochranu. Hripsimina krása prý zapůsobila na krále tak, že ji chtěl získat pro sebe. Ona jej však rozhořčeně odmítla s poukazem na svůj slib panenství. Králova láska se podle legendy změnila
v nenávist a král dal všechny utečence v dnešním Ečmiadzinu pobít. Za trest propadl šílenství - posedla jej představa, že je divoký kanec a poté uprchl do lesů.

Tiridatova sestra se v zoufalství obrátila ke křesťanství. Měla vidění, že jejímu bratrovi může pomoci jedině vězněný Řehoř. Dala jej osvobodit a on skutečně učinil zázrak. Tiridat III. pak přestoupil ke křesťanství a jako znamení své vůle Řehořovou pomocí zničil Anahitův pohanský chrám v Achtišatu.

Legenda se ani nesnaží skrýt politické pozadí celého příběhu, totiž zničení bohatého chrámu a zřízení státní církve, která byla výhodným nástrojem upevňující se ústřední mocí. Milánský edikt, který byl vydán roku 313 císařem Konstantinem Velikým, legalizoval křesťanství a vyhlásil jej za rovnoprávné s jinými náboženstvími Římského impéria. Tiridat šel ale mnohem dále, nejen že uznal křesťanství a osobně ho přijal, ale vyhlásil křesťanství oficiálním státním náboženstvím a zakázal pohanství. (literární prameny uvádí čas přijetí křesťanství na rok 301).

Takže prvním Katolikosem všech Arménů byl v roce 302, resp. 311 až 313 jmenován Řehoř I. Osvícenec (Grigor I. Lusavorič), který byl později svatořečen. Řehoř, se vrhl na ničení pohanství a pohanských chrámů na místo kterých se zakládaly kostely . Klášter Ečmiadzin (název znamená: „Prvorozený sestoupil na zem“) byl zřízen na místě, kde se prý Řehořovi zjevil Ježíš se zlatým kladivem.

Řehoř I. kázal arménsky, a tím položil základ svébytnosti arménské církve navzdory časté a dlouhodobé cizí nadvládě. K svébytnosti arménské církve přistoupila i ta okolnost, že války ve 4. st. n.l. a dělení země v roce 387, kdy připadla velká část arménského území Peršanům, znemožnily Arménům zúčastnit se cařihradského a efezského koncilu. Cařihradské církevní shromáždění (381) podřídilo dceřinné církve císařskému městu. Efezský koncil (431) si pak vytkl za cíl sjednotit křesťanská učení a odsoudil odchylná pojetí orientálních církví.

Patrně nejtrvalejším počinem katolikosů z Řehořova rodu bylo zavedení arménské abecedy v roce 406. Ta má 39 písmen. Slučuje syrské, parthské a řecké prvky. Tvůrcem arménských písmen byl Mesrop Maštoc.