Arménský Dům


Dnes by bylo 58 let arménskému novináři Hrantu Dinku

15.09.2012 07:48

 

Sen Hranta Dinka

V pátek 19. ledna 2007 byl v Istanbulu zastřelen známý šéfredaktor arménsko-tureckého týdeníku Agos. Dle jeho sedmnáctiletého vraha prý v životě špinil tureckou čest. Hrantova přítelkyně, spiso-vatelka Elif Şafaková, dokazuje, že tomu bylo právě naopak.

Představte si scénu večera v Istanbulu. Dlouhý, předlouhý stůl pro nejméně třicet lidí. Venku vane proslulý lodos, silný turecký vítr přinášející déšť, jenž dává na srozuměnou, že život ve městě má ke klidu a pořádku daleko. V místnosti jsou předkládány krmě různého původu, odrážející mnohakulturní povahu zdejší kuchyně: albánské čufty, řecké plody moře, kurdská koření, arménské těstoviny, turecký pilaf. Lidé jedí, pijí, smějí se a sem tam připijí přátelům, kteří již dávno odešli.

Pak začne někdo zpívat. Další hosté se připojí, a než se nadějete, zvučí popěvky celý sál. Většina písní je smutných, avšak nikoliv sklíčených. Jazyk se mění téměř nenuceně: z arménštiny přechází do kurdštiny, z turečtiny do řečtiny. Jak jeden člověk skončí, druhý začíná. Představte si, už jen letmo, kosmopolitní společnost, kde je vítán každý bez ohledu na národnost, rasu či náboženství. Představte si zemi, v níž všichni žijí rovně, přátelsky a svobodně.

Nebyl to jenom sen. Sama jsem viděla, jak se to stalo. Ne pouze jednou či dvakrát, ale mnohokrát. Vím, že ten sen je možný. Vím to dík Hrantu Dinkovi, arménskému novináři, jehož usmrtil v pátek 19. ledna 2007 výstřel ze zbraně mladého tureckého nacionalisty.

Hrant byl idealista; dlouho nepochopený, utiskovaný a vysmívaný, leč stále přesvědčený o své pravdě. A ta byla nakažlivá. Dával nám naději i víru, ale sny především. Přiměl nás uvěřit, že se nemusíme stydět za turecké občanství; že můžeme doufat v lepší Turecko, jež rozvine multietnické, mnohakulturní a vícejazyčné dědictví Otomanské říše, v Turecko, kde nebude nutné ničit odlišnosti a vymazávat paměť.

On sám chtěl otřást mlčením, jež provází masakry a deportace Arménů z roku 1915. Byl si jist, že viník musí přes všechny spletitosti přijmout odpovědnost. Teprve až budou Turkové truchlit spolu s Armény, myslel si Dink, můžeme zažít utvářet novou budoucnost. V zemi, která po devadesát let trpí kolektivním výpadkem paměti, bojoval Hrant za vzpomínky.

Coby arménský Istanbulan musel čelit různým formám nerovnoprávnosti již od dětského věku. Nikdy se přesto kvůli tomu nehněval; nikdy, co jsem ho znala, neprojevil sebemenší zášť. Vinou životních zkušeností mohl snadno dospět k názoru, že v této zemi není pro menšiny místo. Mohl utéci do zahraničí, kde by se mu nejspíše dařilo lépe. On ale nebyl pouze kritikem. Vždy svým občanům důvěřoval, přesvědčen, že jistá míra empatie a stálý dialog nakonec šovinismus zahubí.

Hrant od počátku plně podporoval turecké snahy o přistoupení k Evropské unii. Bál se, že se propast mezi oběma celky prohloubí, demokratizační proces zpomalí a Turecko zůstane osamocené. Podobně jako turecké mlčení se mu nelíbil ani francouzský pokus prohlásit arménské vyvražďování za genocidu zvláštním zákonem. „Jestliže v Paříži nebo ve Washingtonu takový zákon přijmou,“ sliboval, „pojedu tam a veřejně prohlásím, že žádná genocida nebyla.“ Jako neochvějný stoupenec svobody slova Hrant věřil, že nikoliv vlády, nýbrž lidé by měli dospět k uvědomění si vzájemných historických křivd. Politizace takto závažného tématu se mu hnusila.

Více než sto tisíc lidí ho doprovázelo 23. ledna na poslední cestě. Mnozí Turkové v davu zpívali arménské písně, nesouce nápisy „My všichni jsme Hrant Dink, my všichni jsme Arméni“. Lidé všech náboženských, politických a etnických skupin, jež spojuje jedna víra v demokracii, se v tento den sešli. Večer pak pohřbili Hrantovo tělo křesťané a muslimové společně.

Představte si okamžik, kdy žádný šovinismus, xenofobie ani rasismus neexistují. Okamžik, ve kterém všichni cítí a uvažují obdobně. To, co se stalo v úterý v Istanbulu, nebyl sen. Tisíce lidí zažily, že je to možné. Snad to viděl i Hrant. Myslím, že nebyl překvapen. Věděl, že jeho sny jsou nakažlivé.

zdroj: http://www.literarky.cz

Doporučujeme: Arménnská genocída

—————

Zpět